Nazdar Honzo, zase píši opožděně, ale snad to strávíš. Pokud jde o moji sestru, tak tedy následovně: nar. 21.2.1927 v Plzni, odkud pocházíme. Krátce po absolvování gymnázia tamtéž odešla pracovat do Prahy a po získání státnice z němčiny a angličtiny na jazyk. škole byla zaměstnána na exportním odd motocyklů společnosti Motokov když v 50. letech vyhlásil náš nesmrtelný lidumil soudruh syfilitik Klement Gotwald akci 30tis úředníků do výroby nastoupila do n.p. Jawa jako zkušební jezdec také z toho důvodu, že mimo své dřívější kancelářské práce u motocyklů se úspěšně zúčastňovala řady terénních motocyklových soutěží na čz 150 jako sport jezdec, a to v mužské kategorii, protože jiná neexistovala. Přesto mezi outsidery nikdy nepatřila, pokud je mi známo jeden z rysů její povahy byl ten, pokud něco nešlo, zrovna se proto o to pokusím. Tisíce km naježděné za každého počasí ji dále zdokonalily a již z titulu svého zaměstnání stála na startu dalších sport podniků, kde jejími kolegy na startu byli jawáci Hamršmíd Souček, Čížek, Rykl, Klimt, Štajner, bratři Šulcové a Strakoničáci Marha, Pudil, Polanka, bratři Roučkové a mnoho dalších našich motocyklových es té doby. Její práce ji pak přirozeně přivedla i na start šestidenní roku 1953 ve Zlíně, kterou absolvovala bez tří bodů na zlatou za stejných podmínek, jak je výše uvedeno, tedy mezi muži následujícího roku se nemohla této vrcholné soutěže v Anglii zúčastnit, neboť naši bolševičtí ochránci tak rozhodli, konkretně jakýsi nedoučený holič zastávající funkci kádrováka na uv svazarmu, protože náš otec měl svoji sestru vdanou od dvacátých let v USA a to byl, jak známo, velký zločin. V roce 1953 se sestra provdala v roce 1955 se narodil první syn, a tak svoji profesi jezdeckou kariéru téměř ukončila kromě posledního podniku v naší bratrské zemi, myslím, že to bylo v r. 1956, kdy se tam jel jakýsi motokros družstev a jednou z podmínek byla účast 2 žen v družstvu, a tak byla sestra požádána, aby se s Emou Parusovou, která tehdy jako jediná u nás jezdila silnice, zúčastnily. Přesný výsledek mi není znám. Vím jenom od sestry, že naši jediní a rodní bratři dělali vše možné a hlavně nemožné, aby vítězství zůstalo na té nejsprávnější straně. K dokreslení technické vyspělosti našich nejlepších bratrů následující příhoda. Když si přišli naši jezdci ráno vyzvednout motocykly, byly některé díly z motocyklů demontovány přeměřovány a kresleny na šmírák. Zřejmě proto, aby nám v následujících letech mohla být opět předváděna nedostižná technická vyspělost sovětského lidu. I museli jsme tedy na ně 50 let počkat, abychom je dohonili, a s následky se potýkáme bohužel dodnes. Ještě, Honzo, k výše uvedené skutečnosti, že ač soutěžáci jezdili i terénní závody, bylo tehdy běžné, že byl-li volný termín, jel soutěžák motokros, ale zdaleka ne každý motokrosař mohl jet soutěž, protože soutěže měly svoje specifikum v tom, že každý jezdec byl současně svým jediným a výhradním mechanikem, musel umět jet také hlavou mašinu šetřit v rámci možností, umět ji na trati opravit, sám vyměnit gumu atd., a to ne každý motokrosař uměl. Většina dílů motocyklu byla totiž plombovaná, a to válec k hlavě, rám, celá kola, př. zad. vidlice, blok k válci atd., event označena tajnou barvou, protože původní myšlenkou soutěží bylo dokázat spolehlivost a životnost motocyklů, protože během následujících let byla snaha hlavně ze strany Italů tato pravidla ignorovat. Jejich porušováním počet značených dílů postupem doby klesal až do současné podoby a výsledkem je současnost, kdy je možno vyměňovat téměř vše. Jezdci mají mechaniky atd. a původní myšlenka soutěží zcela zanikla, ke škodě nás všech, kdy tyto tzv. mototocykly jsou stále drahé, ale životnost pístu se měří na hodiny a tak podobně. Když ještě uvážíme, že při tehdejších soutěžích byly běžné etapy 350km, mašina měla svých 130-140kg, výkon péráka 250ccm byl 12ps, tak fyz. kondice musela být neobyčejná. Zdravím, ahoj Luděk.