Od jara v sobě držím jedno téma, teď mám pocit, že musí ven. Vloni to vypadalo, že se Autoklub ČR snaží vylepšit v konkurenčním boji své renomé a najednou se na motocyklový sport našly třeba i předtím neexistující peníze. Letos konkurenční bitva polevila, AČR nepřišel o sportovní autoritu a všechno se jakoby začalo vracet zpátky do vyjetých kolejí.

Normalizace?

Už na jaře jsme v redakci sklidili vlnu nevole, a to jen za uveřejnění článku Věry Benešové o trenérské práci Jiřího Jankovského s pomocí Jiřího Churavého. Pár týdnů na to byl vicemistr světa v motokrosu a vítěz Motokrosu národů Jiří Churavý vyloučen z AČR. Už tehdy jsem o tom napsal do našich novin úvodník pod stejným názvem jako nyní, ale Jiří Churavý mi ho po přečtení nedovolil otisknout. Psal jsem, co si myslím o rozhodnutí Prezídia AČR o jeho vyloučení, a co ve srovnání s těmito lidmi Jiří v životě dokázal a on jen skromně nechtěl vyzdvihovat sám sebe. Domluvili jsme se, že se k úvodníku vrátím po sezoně, což činím právě teď a bez konzultace s ním, omlouvám se, Jiří. „Připadal jsem si, jako kdybychom se posunuli o třicet let zpátky,“ reagoval tenkrát. A také s úsměvem dodal: „Teď jenom čekám, až mi oznámí, že mám odevzdat všechny své medaile…“ 
Tak nějak začínala v naší zemi normalizace, historie se snad opakuje v podobě grotesky? Pamatujete, kdo po roce 1969 lezl do KSČ? Hlavně ti, kteří si budovali kariéru, neměli morální zábrany a neštítili se. Někteří si také hledali výmluvy, že zevnitř to půjde lépe změnit. Teď v AČR nastal „rok 1969“. Vzpomněl jsem si na to po telefonátu se současným předsedou Výkonného výboru Svazu motokrosu Alešem Doležalem. Toho nového VV AČR, do něhož jsem vloni vkládal velké naděje. Poté, co mi řekl, že ne on, ale jiní, že on s tím nemá nic společného, jsem mu poslal mail: „Je to vlastně dost jednoduché, Ječmínek & spol. ztratili vyloučením Jiřího Churavého jakýkoliv morální kredit k vedení motocyklového sportu. Bohužel mezi "& spol." dnes patříš taky, stejně jako ti, kteří pro vyloučení zvedli ruce. Nejsou totiž žádní "my a oni", jste v jedné partě. Buď si to neuvědomuješ, nebo jsi docela obyčejně, jako mnoho lidí před Tebou, vyměnil svou čest za funkci. To by bylo snad ještě horší a doufám, že to tak není. Jenom jsi jaksi svou spoluvinou a výmluvami rezignoval na svou diplomku (o Dukle a motokrosu), která pro mě dříve vypadala dost upřímně. Možná se Ti to zdá v pořádku, možná ne, a pak, protože už dávno nežijeme v totalitě (vy v AČR možná ano), musel by ses proti tomu nějak ohradit. Pokud to nejde nebo toho nejsi schopný, máš jedinou možnost, jak si zachovat čest, totiž rezignovat na svou funkci…“ Dodnes mi neodpověděl, zřejmě mu nedochází, že až se jednou dostane do nemilosti, může se to klidně stát i jemu. 
Před pár měsíci vyšel v jednom motoristickém týdeníku rozhovor kolegy Michala Štěpanovského s Jiřím Churavým a nastala hysterie. Jiný člen VV Svazu motokrosu AČR, Martin Pichl, rozeslal do všech redakcí článek obhajující neobhajitelné podle vzoru, „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Víte, myslím si, že když bude Jiří Churavý stát po pás v bahně, mít přelepené oči a pusu a ruce svázané za zády, pořád bude „Pan trenér“ proti jakémusi Pichlovi. AČR jako nositel sportovní autority by si měl zcela jinak považovat lidí, kteří něco pro náš motocyklový sport dokázali, a snažit se využívat jejich znalosti, a ne vystupovat proti nim. 
Pak jsem se dozvěděl, jak lidé z AČR nechtěli kolegu Štěpanovského pustit na svou tiskovku, jak Jiřího Churavého nechtěli pustit na závody, a jak se dokonce dnes někteří bojí třeba se jen zastavit nebo povídat si s lidmi, kteří hájili druhou stranu. A to mě zamrazilo. Je to tak, buď se slušní členové AČR sami postaví proti podobným praktikám, nebo, pokud na to nemají sílu či odvahu, vzdají se svých funkcí. Jiné řešení nevidím, výmluvy, že tam jsou kvůli své disciplíně, by totiž byly stejně krátkozraké jako to, co kdysi předváděli někteří členové „neomylné“ strany. 

TEXT-IVO HELIKAR,ZDROJ:ČMN